Hliníkové rozvody se v rodinných a bytových domech prováděly za socialismu právě z toho důvodu, že byl hliník, jakožto vstupní surovina, velmi dobře dostupný a levný. Tento fakt ještě podpořila výstavba panelových sídlišť a v rámci RVHP se do Československa dovážel hliník z Maďarska, kde se nachází bohaté surovinové zdroje bauxitu.
Zároveň s ekonomickým přínosem bylo zjištěno, že po stránce technických požadavků konstrukce vodičů vyhovuje státním normám. Mnozí z vás se možná budou podivovat nad tím, jak vůbec hliníkové dráty mohly tolik desítek let být v provozu, když se o nich v kuloárech šíří takové nelibé zvěsti. Mohly. A docela efektivně.
Hliník po více než 50 letech
Zásadní je totiž odběr elektrického proudu. Musíte si uvědomit, že v 50. a 60. letech prakticky neexistovaly varné konvice, mikrovlnné trouby, toustovače, odšťavňovače, kuchyňské přístroje měly mnohem nižší příkon a nebylo jich tolik. Jediným úskalím byla tepelná dilatace koncových částí, které byly upevněny v rozvodných krabicích, zásuvkách a vypínačích. Již v té době bylo známo, že by se mělo alespoň jednou za dva roky rozebrat kryty všech rozvodných míst a dotáhnout šroubové spoje, neboť se tepelnou roztažností a smršťováním vodičů časem povolovaly. Pokud se tento postup dodržel, nehrozil prakticky žádný vážný kolaps.
Světelné a zásuvkové okruhy
Půl století existence hliníkových vodičů jejich kvality prověřilo. A lze s nadsázkou říci, že až na pár výjimek hliník obstál. Problematický může být pouze stav izolační vrstvy, která přirozeně stárne, ale to se časem může projevit i u elektřiny v mědi. Rekonstrukci tedy raději předem zvažte, vyplatí se obvykle tam, kde je v provozu více výkonných spotřebičů, anebo v koupelně a v kuchyni z důvodu zabezpečení vedení třížilovým měděným kabelem s odděleným pracovním a ochranným nulákem. Světelné okruhy však obvykle nevyžadují razantní zásah.